Mafiáni

PROSTŘEDÍ ORGANIZOVANÉHO ZLOČINU

PALERMO

Sicílie je skalnatý ostrov. Na pobřeží jsou skály zvětralé, vyhlodané větrem a mořem do bizardních tvarů, pod vodou plné chobotnic a sépií, na březích okrášleny řetězcem ptačích hnízd. Ve vnitrozemí jsou nehostinné, hrozivé, strmé a holé, někde bez trsu trávy a bez vody, jinde porostlé netřesky. Lidé je odjakživa lámou a do skal stavějí kamenná městečka. Zdálky jsou sotva viditelná, i když šplhají po úbočích k nebi, vrostly do šedivých stěn…

Mafie byla mohutná zločinecká organizace, podobná neapolské camoře. Jejich zájmy se ale nekřížily, neboť mafie si za sféru vlivu vyvolila Palermo a západní Sicílii. Stejně jako v případě camorry však stála u kolébky mafie staletí trvající vláda cizinců, zde snad ještě despotičtější a bezohlednější než na jihu italského poloostrova. Ve 20. letech svému výsostnému území mafie fakticky vládla anebo alespoň tahala za ty správné nitky. Od camorry se ale mafie odlišovala tím, s jakou rychlostí a v jakém rozsahu se zapojila do společenského života Sicílie. Zatímco camorra zůstávala uzavřena ve své části "italské boty" a její působnost zůstávala víceméně omezená, mafie využila politického vakua, které panovalo na Sicílii poté, co ji roku 1860 osvobodil Garibaldi z bourbounského područí. Na počátku 20. století ovládala mafie celý západ ostrova.

Podléhaly jí městské rady, mafie dosazovala vedení podniků, rozhodovala o hospodaření statků. Příkazy mafie se rovnaly zákonu. V západní části Sicílie bychom nenašli místo, kde by mafie neuplatňovala svůj vliv.

Sociální podmínky tehdejší Sicílie byly pro takový vývoj nesmírně příznivé. Mafie beze zbytku splňovala představy lidí o tom, jak má fungovat státní správa. Zabezpečovala služby, které vláda nemohla nebo nechtěla zajišťovat. Mentalita typického Siciliána byla navíc takovému typu zřízení historicky nakloněna. Mafie nabízela přesně to, co prostý člověk hledal.

Poprvé se termín mafie objevil v italské literatuře ke konci 18. století. Pochází pravděpodobně z arabštiny a původně nejspíš označoval krásu či vznešenost. Odkazoval zřejmě na mužné chování a odvahu. Po dlouhá staletí ztělesňoval mafioso jedince, jenž za každých okolností čelí bezpráví, nikdy neustupuje zlu a vždy chrání svou čest, i kdyby musel v jejím zájmu zabít druhého člověka.

Právě tento morální kodex, jenž pramenil ze staletí ověřeného způsobu myšlení a životního stylu, umožnil, aby organizovaný zločin zapustil na Sicílii v 19. století tak hluboké kořeny. Sicilské podhoubí bylo prostě mnohem příhodnější než to, z něhož vyrůstala neapolská camorra.

Členství v takové ctihodné společnosti se v prvních letech 20. století stalo vysněnou metou každého trochu chytrého, energického a ambiciozního mládence. Tak jako dnes žene ctižádost moderní mladé muže na Wall Street, hnala je tehdy do náruče mafie. Teprve v ní mohli uplatnit své vlohy.

V Palermu byli vážení, v drahých oblecích odění muži, kterým spoluobčané vzdávali na každém kroku úctu. Staříci před nimi smekali a líbali jim ruce, ženy se jim ukláněly. Jeden z nemocnějších nebyl nikdo jiný než legendární capo di tutti capi, boss všech bossů don Vito Cascio Ferro, v té době nejmocnější muž Sicílie.

Palermo 20. let bylo, stejně jako dnes, esencí historie. Před očima náhodného návštěvníka tu defilovala tři tisíciletí, která vtiskla městu nezaměnitelnou tvář. Hrobky, sochy, a ruiny chrámů ukazovaly, kam kdysi sahala Magna Grecia, zatímco poničené mozaiky a chrámová torza císařů a bohů poukazovaly na dávné panování Říma. Tři staletí trvající nadvlády severoafrických Arabů zase Palermanům připomínaly mešity a křesťanské chrámy postavené v maurském slohu, jako například kostel a klášter sv. Jana, jenž se pyšní čtyřmi růžovými saracenskými kupolemi a věží, ne nepodobnou minaretu. Ve středověku tu své stopy zanechali Normané, kteří dali vystavět impozantní katedrálu s nádhernými byzantskými mozaikami a směsicí románských, normanských a arabských prvků. V královské kapli tam odpočívá největší normanský král Roger II. Hrobka císaře Svaté říše římské Fridricha II. Zase dokládá, že o Sicílii kdysi usilovali i Hohenšaufové. V Palermu najdeme stavby gotické, evokující francouzskou správu, i paláce, postavené z příkazu aragonských panovníků katalánskými architekty. Barokní zahrady a fontány vznikly za vlády španělských Habsburků, za nimiž ve stavební činnosti nezaostávali ani Bourbonové.

Dech historie a míšení kultur nutně poznamenaly i psychiku Sicilanů, přestože byl tento vliv dvousečný. Na jedné straně se jejich dějinná zkušenost projevila v jistém nadhledu a pocitu výlučnosti. Na Sicílii se střetly všechny středozemní a evropské filozofie a Sicilané je brali jako samozřejmost. V porovnání se Sicílii se zdál zbytek Evropy necivilizovaný a příliš svázaný se svými barbarskými prapočátky. Na jeho zálibu v idealismu a slepou víru v demokracii a zákon pohlížel pravý Sicilián s opovržlivým úsměškem. Sicilan je mazanější než kdekoliv jiný, protože je realista. Je mnohem protřelejší, život ho tomu naučil.

Na druhé straně se věčné střídání dobyvatelů a tyranů podepsalo na duši Sicilana pocitem ponížení a beznaděje. Historie Sicílie je historií despotismu. Není divu, že její obyvatelé tolik vábila vidina úniku do země zaslíbené, do země nezatížené temným dědictvím, do země dávno zbavené jařma.

Spatřovali v Palermu zatuchlou stoku, ze které je třeba co nejdříve se vyhrabat. Kam? Přece do Ameriky, kde teprve rodící se národ není svázán vlastní minulostí a kde lidé směle hledí do budoucnosti.

Mafiáni z Palerma udržovali se svými krajany v New Yorku čilé styky. Pokud hodlali některého ze svých schopných příslušníků doporučit přízni amerických přátel, dohodli se s kapitánem lodi, jenž dotyčného dopravil do Států jako černého pasažéra a poplatek převzal až v New Yorku. Kolem roku 1920 představoval transport mladých sicilských zločinců do USA docela výnosný obchod.

NEW YORK

New York, do kterého přicestovali roku 1920 John Joseph a Fannie Gottiovi a rok po nich Carlo Gambino, nazval později mafiánský boss Joseph Bonnano "vulkánem". Tímto výrazem chtěl vyjádřit překotné změny, kterými procházela italská komunita ve 20. letech. Zároveň jím ale dokonale vystihl bouřlivou atmosféru New Yorku a celé americké společnosti v dobách prohibice. Fannie porodila v průběhu let třináct potomků, sedm chlapců a šest děvčat, z nichž dvě zemřela ještě v dětství. V pořadí pátý přišel na svět John Joseph Gotti junior. V prosinci 1985 se stane bossem, kterého podle slov mafie seslal podsvětí sám pánbůh.

Z první světové války vyšly Spojené státy vítězné a zocelené. Staly se světovou velmocí, průmyslovým gigantem a největší věřitelskou zemí. S touto rolí souvisely nejen větší zodpovědnost a rozmanitější možnosti, ale i stále sílící vnitřní rozpory. New York vyhodil ze sedla dosavadní finanční centrum světa - Londýn. Na Wall Streetu se začaly odehrávat skutečné spekulační orgie. Předpotopní hodnoty, mravy a způsoby 19. století zmizely v nenávratnu. Newyorčané se chtěli bavit a veselit, chtěli pít život plnými doušky. Už jim lezl na nervy věčně zdvižený prst puritánských mravokárců. Především pak každý toužil po bohatství. Ti, co už peníze měli, hrabali ještě víc, a ožebračení přivandrovalci si přáli alespoň tolik, aby to stačilo na trochu slušné živobytí. Skvělý New York nikoho neodmítl. Heslo dne znělo: " všechno je možné"!

Hybnou silou pokroku se stala neuhasitelná žízeň po zakázaném alkoholu, která stále rostla a kterou se podsvětí ze všech sil snažilo uhasit. Ironií osudu se pokus naivních strážců veřejného pořádku zvrtl v největší expanzi zločinu v dějinách země. Dlužno podotknout, že nikdy předtím nedosahovala spotřeba lihovin takového množství jako v době prohibice. Newyorští mafiáni považovali prohibici za boží dar. Zaručovala jim příjmy, na které si dříve jak na Sicílii, tak v Americe netroufali ani pomyslet.

Zatímco se Gottiové a další tisíce poverraci čili chudáků v jižním Bronxu plahočili kvůli kousku chleba do úmoru, prohnaní sekáči ze Sicílie jako "Carlo Gambino, Joe Bonnano, Lucky Luciano či Tommy Lucchese" si na ilegálním obchodu s alkoholem vesele mastili kapsy. Organizovali výrobu, budovali velkosklady, zajišťovali distribuci, zakládali přepravní společnosti, najímali celé pluky překupníků a otvírali stovky výčepů a hospod po celém městě.

Tato honba za zisky, jež tehdy zachvátila přistěhovaleckou populaci New Yorku, se měla znovu opakovat až v 80. letech, kdy vypukla krutá kokainová válka. Joseph Gotti zůstával i potom, kdy se z Bronxu přestěhoval do východního Harlemu, stranou. Gambinové i Castellanové se však vrhli do boje s elánem sobě vlastním.

Brooklynskému gangu Josepha Masserii, pro kterého pracovali Carlo Gambino, jeho bratranci Castellanovi a Tommy Lucchese, vyrostly na manhatanské Lower East Side zdatný soupeř, jenž pomalu sbíral cenné body.

V čele konkurenčního gangu stál mládenec, který se do USA přistěhoval z malé sicilské vesničky Lercara Friddi. Jmenoval se Salvatore Lucania, ale proslavil se jako Lucky Luciano. Sotva ukončil školní docházku v Lower East Side, vypadl ze skromného bytu svých rodičů a dal se do spolku se dvěma židovskými chlapci ze sousedství, Polákem Meyerem Suchowlijanskim, později známým pod jménem Meyer Lansky, a synem ruských emigrantů Benjaminem " Bugsym" Siegelem. Brzy se k nim připojili dva mladí pořízci od Neapole Francesco Castiglia, kterého Lucania překřtil na Franka Costella, a agresivní Vito Genovese.

Tahle nerozlučná a neporazitelná pětice se skvěle doplňovala. "Lansky a Siegel" představovali její mozek, Costello byl vynikajícím diplomatem, Genovese zosobňoval sílu a Lucania je všechny řídil. Jednoho dne tato aliance ovládne ve Spojených státech organizovaný zločin a zcela změní jeho charakter…

Lansky v sobě objevil vynikající finanční talent, a proto dostal do péče pokladnu. Siegel a Luciana plánovali a prováděli veškeré akce- loupeže, krádeže i operace spojené s transportem a prodejem alkoholu. Costello si vzal na starost právníky, kteří je pokaždé vysekali z průšvihu. V New Yorku a přilehlém okolí se zájem o lihoviny zvyšoval a nabídka nestačila krýt poptávku. Lucania záhy zjistil, že si vykoupí klid a bude se moci nerušeně věnovat podnikání, když bude v dostatečném množství zásobovat prvotřídním zbožím státní činitele. Potřeboval hlavně ukonejšit policii, a tak uplácel všechny. Od obyčejného pochůzkáře přes velitele místního okrsku a policejní úředníky až k vrchnímu komisaři, který nádavkem dostával deset tisíc dolarů týdně, jen aby neviděl neslyšel.

V polovině 20. let disponovala Lucianova banda desítkami palíren a lihovarů, autoparkem nákladních vozů, které převážely alkohol přes kanadskou hranici, i četami vykradačů, specializujících se na konkurenční dodávky. Pracovaly pro ni stovky výrobců, řidiči, pašeráků a podloudníků, distributorů a překupníků. Lucania zaměstnal i armádu ozbrojenců, kteří měli za úkol chránit vzácný náklad. Ve své ne zcela spolehlivé autobiografii, kterou mu pomáhali sepsat Martin A. Gosch a Richard Hammer, tento mafiánský leader tvrdí, že jen v roce 1925 vydělal na chlastu dvanáct milionů dolarů. Svým mužům vyplácel milion ročně. Na úplatky- Lucania mluvil zásadně o "podmazávání"- vyčlenil sto tisíc dolarů týdně. Zbývající čtyři miliony si Lucania, Costello, Lansky a Siegel rozdělili mezi sebe.

Právě v této době poněkud staromodní bossové Joe Masseria a Salvatore Maranzano s hrůzou zaznamenali raketový start Lucaniova gangu a ve snaze zabránit nejhoršímu se jej pokusili přetáhnout na svou stranu…

MAFIÁNSKÝ KLAN ZNIČILA ZRADA

Zprávička z tisku

Zrádce z vlastních řad usvědčil 27 vysoce postavených členů obávané a nejstarší newyorské mafiánské rodiny.

Desítky agentů FBI se tak mohly v březnu 2004 rozběhnout po Brooklynu při jednom z největších zátahů proti organizovanému zločinu v amerických dějinách.

" Působení Bonnanových je takřka u konce. Na ulici jich zůstala už jen nepatrná hrstka" oddechla si prokurátorka Roslynn Mauskopfová.

Největším úlovkem je současná hlava Anthony " Tony Green" Urso ( 67 ) a jeho pravá ruka Joseph " Joe C." Cammanaro ( 68 ). Policisté kromě nich zatkli i osm současných anebo minulých kpů a sedmnáct běžných členů. Ještě téže noci, kdy si pro ně FBI přišla, stáli před místním soudem, aby si vyslechli obvinění- osmnáct z nich údajně vraždilo.

Jak se vlastně podařilo klan dostat? Rozhodující roli sehrála "krysa" z vlastních řad. Jak dále napsal list New York Daily News, 55letý muž se zúčastňoval na těle s odposlouchávacím zařízením schůzek s Ursem a Cammanarem. "Bylo to, jako když sedíme u nich v první řadě. Dozvídali jsme se nejdůvěrnější informace přímo z první ruky", uvedl nejmenovaný agent FBI.

Odposlech zaznamenal Ursův pokyn, když nařizoval vraždu dětí jednoho z odpadlíků. Dozvěděl se o něm, že ho federální prokuratura získala na svou stranu: "Proč by měli děti té krysy žít, když moje nebo vaše děti by měly žít s tím, že my budeme sedět doživotně za mřížemi?" ptal se.

"Musí to skončit. Nerad to říkám, ale dělám, co musím. Vy jste zradili, my vám vyvraždíme rodiny."řekl loni v září na setkání rodiny těm, které považoval za policejní informátory. Překročil tak jedno ze základních přikázání mafie, které zakazuje vraždu členů gangu nebo jejich rodinných příslušníků.

Joseph Massino, kmotr rodiny, sedí od ledna 2003 ve vězení. Čelí obvinění z osmi vražd, z navádění k vraždě, vedení zločinecké organizace a vybírání výpalného. Teď ho obžaloba viní také z toho, že klan řídil z vězení- prostřednictvím manželky a jednoho ze svých čtyř advokátů.

Proces s Massinem začne letos v dubnu. Loni ho zradil jeden z jeho synů!!!